Těžká Rozhodnutí - 15. kapitola

10. února 2009 v 20:02 | Kumianess |  Těžká rozhodnutí


"Itachi, už zas?!"
"Reakce jako minule."
"Neříkej, že mě tady přepadáváš jen tak pro nic za nic."
"Něco bych od tebe potřeboval, Kumiko."
"No jen povídej."

"Potřeboval bych mluvit nutně s Ayakou. Zavedla bys mě k ní?"
"No jasný. Tak jdeme. Ale musíme to vzít cestama-necestama, aby tě tu nikdo neviděl."
"Máš strach, aby mě nechytili?"
"Ne, mám strach, aby nechytili mě s tebou!"
Kumiko dovedla Itachiho k tajnému vchodu. Vzali to přes strom rovnou k Ayace do pokoje.
"Dopr***"
"Co je, Itachi."
"Jsem se tu zamotal. Nemůžete tu mít ještě víc křoví?"
"Chceš, aby tě chytili, vole?"
"Tohle je její okno?"
"Jo, to je pokoj Ayaky. Tak lez, já si půjdu po svých."
"Ani nápad, polez taky."
"Nechci se nechat od Ayaky zabít, nějak jsem se s ní nedomlouvala, že tě přivedu..."
"Nekecej a lez!"
Ayaka otevřela okno a viděla ty dva, jak se vymotávají z křoví a vyndávají ze svého oblečení bodliny. "Uhni, ségra."křikla na Kumiko na Ayaku a vletěla do pokoje. Otřepala si ruce a pak se pozastavila nad tím, co viděla na posteli. Hned za ní do pokoje vlítl Itachi. Když se podíval na postel, nedával pozor pod nohy a stoupl Kumiko na nohu. Ta do něj dloubla. "Hej, dávej bacha, vole!"
"Promiň. Ayako, c-co... je to to, co si myslím?" Ayaka stiskla rty a podívala se do země. Kumiko si k sobě nahnula Itachiho a pošeptala mu: "Asi seš fakt v loji, kamaráde."zasmála se šibalsky. Itachi se na ni trochu ztrápeně podíval.
"Kumiko, prosím tě běž ven." řekla Ayaka tiše.
"Jasný, jasný. Stejně na ty vaše problémy nemám náladu." řekla a odešla z pokoje. Seděla venku před tajnou bránou a žužlala kousek trávy. Když uviděla Itachiho, hned jí bylo všechno jasné. "Tak co? Pojď sem, sedni si."
"Co tu děláš?"
"Pasu se, nevidíš?"řekla ironicky a vyndala si z pusy kus trávy. Itachi vytáhl test a podal ho Kumiko. "A jéje. Co budeš dělat?"
"Coby..."
"No nevím... nedokážu si to představit."
"A víš co? Já taky ne. Asi to budeme muset nějak pojmout, jinak nevím."
"To jo no."
"A jak bylo na misi?"
"Jak víš o misi?"
"Řekněme, že mám známý. A vím i cos udělala."
"Blondýnka vyprávěla?"
"Jo."
"Drbna jedna."
"O to nejde. Spíš jde o to... no..."
"Vymáčkni se! Leze to z tebe jako z chlupatý deky! Starý, nevypraný, použitý, chlupatý deky! Asi takhle bych ti to řekla!"
"Vím, že mě za to Ayaka bude nenávidět, ale..."
"Sorry, že tě přerušuju. Nemusí se to dozvědět." mrkla Kumiko na Itachiho. "A teď to můžeš bez starostí vyklopit, o co ti jde."
"Jde mi o to, že by z tebe byl dobrej člen Akatsuki."
"Jo no to...uhm... MOMENT! Ty chceš, abych si oblíkla plášť, vzala prsten, klobouk a..."
"Přesně tak to myslím."
"Ale nedělej si srandu, vole. Stejně bys mi nepůjčil ani ten svůj lak na nehty." zasmála se Kumiko.
"Já si srandu nedělám. Pein, když to slyšel, jaká jsi potvora, že kvůli nám zradíš vesnici, hned mu to scvaklo v hlavě."
"Asi mu to scvaklo nějak víc! Já na vás nemám! Moje schopnosti na to nejsou."
"Ale kecy. Copak se ti chce shnít tady? Být pořád jen ta odstrkovaná zlá holka?"
"Ne. Nechce. Tahle vesnice mě nikdy nepřijala."
"Tak vidíš. Sbal si věci, naposled se podívej na tenhle dům a přijď. Budeme tě čekat."
"Fajn." řekla Kumiko, vstala a pak vstal i Itachi. Plácli si a oba šli svou cestou. Kumiko napadlo, že by se mohla udobřit se svojí sestrou, než odejde vstříc novému životu mezi Akatsuki. Všechno na ni najednou padlo. Třeba už potom nikdy neuvidí Sayuri, otce, Naruta a další. A co Neji? Už se nikdy nepopere s Leem. Už nikdy nepůjde s Narutem na rámen. Už nikdy nebude Hinatě obvazovat rány. Naposledy teď zabouchne dveře od svého pokoje. Tohle je nejtěžší rozhodnutí, které doteď musela udělat. Všechny vzpomínky jí zůstanou. Jak trénovala s Tsunade, jak se prala se sestrami, jak Kakashimu strhávala masku, jak se prvně potkala s členem Akatsuki. Bude to mít všechno v srdci. Zůstanou tam i určití lidé. Její dvě sestry, které vždy nenáviděla. Tsunade, která byla její mistr, Naruto, který jediný ji nezavrhnul, Neji, od kterého dostala první polibek, který ji jako první shodil. Teď začne nový život. Už jí nikdo nebude nadávat do hloupých a drzých holek. Už jí nikdy nebude táta kárat a bít, už nikdy po ní sestra nehodí polštářem, už nikdy se na ní Sayuri neusměje. Probíhalo jí toho hlavou hrozně moc. Šla do svého pokoje a sbalila si několik věcí. Svůj šálek na čaj po mámě, hřeben od Deidary, medvídka, kterého našla za vsí, když poprvé utekla. Svoje svitky s kresbičkami smutnými, které byly slané od slz i veselými, které jakoby se smály z papíru. Sbalila si oblečení, sponky do vlasů a naposledy se přivinula ke svému polštáři. Musela udělat ještě jednu věc. Promluvit si s Ayakou a udobřit se s ní. Bez toho nikdy nemůže odejít. Zaklepala u ní na dveře. Ozvalo se šramocení klíče v zámku. Dveře se otevřeli. Kumiko se naskytl pohled na její sestru, jak sedí zasypaná polštáři a kouká do stěny. Kumiko si sedla vedle ní. Ayaka se nadechla. "Nemusíš nic říkat."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama