První sníh (28.11.2008)

8. února 2009 v 18:32 | Anaphe |  Jednorázové povídky
Pusťte si písničku ↓↓

Kráčejíc krajinou. Běloučká kůže se pomalu ztrácí v temnotě. Černé vlasy splývají s tisíci havranů, oči jako drahokamy prohlížejí skrz tmu. Nohy se míhají jedna s druhou, jako by na světě nebylo nic, co by táhlo ke dnu. Vznášejíc se cestou. Na těle bílý plášť zrovna tak tenký jako pavučina, lehoučký jako vločka sněhu, která padá z nebe. Volá svojí družku, vypadla z hnízda? Ne. Na nebi jsou tisíce hvězd a měsíc svítí jasně. Je to vůbec možné? Jak to, že se to děje? Tak jasná noc a přeci sníh. Mraky se ztratily s půlnocí. Na věži odbíjejí hodiny do nekonečného ticha. Osaměle prohlížejíc ty zvláštní obrazy na nebi. Velká medvědice září jako diamanty na černém sametu. Zachtějíc se tance v tuhé zimě. Na světě není nic, jen hvězdy. Oči zavřené, přeci je všechno jasně vidět, ve snu. Ale co to? Není možnost jít dál. Něco jako plot kříží cestu. Je vidět beznaděj, ta nekonečná bezmoc. Chtíč jít dál převládá nad vším. Noha se zahákla v oku, stříbrný podpatek klouzal po drátech. Ruce se pevně chytily ostnů, běloučký nový sníh potřísnila krev. A přesto se vznášela, jako by ji nesli andělé. Ta nekonečná cesta, jako by plot vedl až do nebes. Rozdrásané ruce se pořád škrábaly vzhůru. Oči se otevřely, ale nebylo nic vidět. Hrozná tma. Jen zvuk zvonů se ozýval, k tomu nepravidelné rány. A všechno čím dál tím tišeji. Co to je za místo? 4 stěny, stísněný prostor. Tlukot na dřevo snad nikdo neslyší! Ani křik, který by drásal srdce všech živých. Hystericky se slzy hrnou z očí, ruce už nemají sílu dál bušit na ty nedobytné stěny, nohy ochabují. Nehty se zarývajíc do dřeva, kyslík jako by neexistoval. A najednou bylo světlo. Stěna se otevřelo, slunce oslnilo bledou uplakanou tvář. Tělo se zvedlo a vzneslo se. Ještě pohled na místo, ze kterého není možné utéct. A přece utekla. Jáma vykopaná v zemi, nad ní kříž. Zafoukal vítr, pročesal jí křídla. Křídla? Něco tichounce šeptalo. Najednou se objevil pocit blažené samoty. Leť, leť. Vznes se. Použij ten dar. Neboj se, nic to není. Křídla se otřepala. Vzlétla.
 


Komentáře

1 Katsumi | E-mail | Web | 8. února 2009 v 18:37 | Reagovat

To je opravdu....opravdu....opravdu depresivně šokující... Ani se nedivím reakce tvých spolužáků... Celá ta povídka je taková - děsivě krásná....

2 Jukahomi | 2. března 2009 v 18:29 | Reagovat

Opět se Vám hlasí japonský zástupce.Z této povídky jsem zase nepochopila ani vykřičník.V Japonsku se říká ani vykřičník a v ČR se zase říká ani ň.Písničku bych zanechala bez komentáře,kdybych se měla vyjádřit rozpadly by se naše vzájemné city k Japonsku,a to já nechci,protože pro mě Japonština je všechno.Opět přeji pěkný den.:-)..Mimochodem jsem z Ostravy a jmenuji se Vašek...

3 Jukahomi | 2. března 2009 v 18:31 | Reagovat

A mám menší vadu.Jsem bisexuál a všude píšu v ženském rodě,jen tak na vysvětlenou...P.S. jestli máte zájem,jsem Váš....S pozdravem Vašek z Ostravy:-)

4 Kumi | E-mail | Web | 2. března 2009 v 19:16 | Reagovat

Och, to je smutné, i když nemám ve zvyku odsuzovat lidi pro jejich orientace a sexuální vady. Jen mám problém s tím pochopit, jak někdo, kdo si nedokáže uvědomit svoje pohlaví, může takhle urážlivě hodnotit něčí práci, na které se nadřel a navíc když se bojí ukázat, co kdy dokázal on. A co se týče hudebních stylů, nikdo nemá právo komentovat jiné, jelikož naše vkusy se výrazně liší.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama