Krajina před bouří (16.1.2008)

8. února 2009 v 18:12 | Anaphe |  Jednorázové povídky
Pusťte si písničku ↓↓




Tajemství, temnota - oblaka v temném závoji se vlečou po obloze. V dálce problikává černočerná krajina. Zářivě veselé barvy jako by se někam ztratily. Kam? Kam se podělo slunce, ta zlatá loď která znamená život? Kde je blankytné nebe, které ještě před chvílí pělo ódu na dobrou náladu? Květiny pomalu skrývají své nádherné květy, tu a tam spadne kapka vody. Údolím zavládlo šero. Jdu po lesní stezce, neznámo kam. Na zemi leží šedavé seschlé lupení, pod nohami slyším praskat větve. Kolem sípe jen studený vzduch. A tak strašné ticho! Nikdo nikde, ani srny na poli, ani ptáci ve větvích stromů. Pomalu se blíží dáma v černém. Její oči se blýskají, její podpatky, kdykoliv se dotknou země, děsivě otřesou krajinou. Její jméno je Bouřka. Prochází panstvím a je připravena zničit všem, co jí vstoupí do cesty. Pomalu se stmívá, světla v ulicích svítí a zase zhasínají. Jako by už neměla sílu. Jdu pořád rovně, jakoby ta cesta nikdy nekončila. A strach se blíží čím dál víc. Musím přidat do kroku. Vidět jediného živého tvora! To je mé přání. Ozvěny hromů se rozléhají a intervaly kapek jsou kratší a kratší. Musím rychle dál, než bude pozdě. Už je skoro tma. Blesky jsou výrazné, neúnavně křižují oblohu. Při pohledu na ně mám smíšené pocity. Tak překrásné nebezpečí. Jen těžko ve svém zmateném běhu uhýbám větvím, které, se ulamují ze stromu a padají dolů, dolů na zem. Jako když opouští matku. Prší stále víc. Jak dlouho to ještě bude trvat? Jsem sama? Nebo snad je někdo, kdokoliv, ve stejné situaci? Bylo by to něco, co by mi pomohlo, co by mi ulehčilo cestu dál. Naděje ale stále nevyhasla, přestože je bouřka blíž a blíž. Když jdu kolem lesa, slyším ohromné rány jak se dub, starý 130 let, kácí k zemi. Ve městě je tma! Z venku je vidět plamínky ohně plápolající na stolech lidé, kteří jsou v bezpečí domova. Hluk sílí, vidím obrovský zlomený strom, jak se ke mně blíží! A najednou je ticho. Otevírám oči. Kde to jsem? Co se to děje? Pod hlavou mám polštář a slyším zvuky, které znám. Prostírá se snídaně. Jsem doma! Byl to jen sen? Podívám se z okna. Prší a v dálce se blýská. Tuto bouřku ale strávím jinak, než ve snu.
 


Komentáře

1 Katsumi | E-mail | Web | 8. února 2009 v 18:19 | Reagovat

Tak tohle je vážně krásný :) Ani se nedivím, že tvrdíš, že je to, to nejlepší co jsi kdy napsala. Je to nádherný...

2 Jukahomi | 2. března 2009 v 18:22 | Reagovat

Myslím si,že tvoje povídky jsou bez pointy a úplně stupidní.Je to můj názor a jako zástupce Japonska je docela výstižný.Neber si to osobně ale viděla jsem lepší blogy o japonštině.Přeji pěkný den!!!:-)

3 Kamaki | 2. března 2009 v 18:39 | Reagovat

Souhlasím s Jukahomi-Vašek z Ostravy...víc k tomu nechci dodat

4 Kumi | E-mail | Web | 2. března 2009 v 19:26 | Reagovat

Jinak je moc smutné, že se vaše IP adresy shodují. Že by kromě bisexuality i krize identity?? Patetické, velmi... Možná vypadám na hloupou puberťačku, ale až tak hloupá nejsem :))

5 Hope | E-mail | Web | 15. července 2009 v 12:50 | Reagovat

[4]:To bylo dobrý... A ta povídka je taky dobrá. Vážně. I když... Já bouřky miluju. Ale moc se mi líbí ta postava paní Bouřky, trošku mi připomíná jednu postavu z mojí povídky. Moc hezký zamyšlení

6 Katashi | Web | 22. srpna 2009 v 13:08 | Reagovat

[5]: Taky musím uznat že reakce Kumi se mi velice líbila :)
Ano.Tahle povídka se mi líbí.
Já většinou píšu ůvahy bez pointy a kromě Hope je nechápe snad nikdo :)
rozhodně.Je to pěkné zamyšlení ( ? ).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama