Konoha no Chuugakkou [1. díl]

27. února 2009 v 17:43 | Anaphe |  Konoha no Chuugakkou

Konoha no Chuugakkou= Konohská Střední

(pro neznalé japonštiny)


Všechno začalo na konci prázdnin. Škola se rychle blížila a v Konoze končilo léto plné nevázaných radovánek. Hlavně tzv. Omladina z Konohy pociťovala největší újmu, ale přes to všechno se těšili na dny strávené ve škole, na tu spoustu zábavy, co spolu zažijí. Na druhém konci Ohňové Země však padaly slzy jedné dívce.

Objímala se se svými kamarádkami a v hlavě jí zvonilo, jako by jí tam bilo 1000 pohřebních zvonů. "Sakuro, už je čas!" křičela její matka a do kufru dávala poslední kufr. Auto bylo naložené až po vršek. Ale dívka se pořád nemohla odtrhnout od těch, kteří pro ni znamenali všechno. Její matka k ní přišla. "Nebreč, Sakuro, však se budete vídat o prázdninách. A najdeš si jiné kamarádky." vzala ji kolem ramen. Už odcházely do auta, Sakura jako by na nohou měla stokilové závaží. "Počkejte!" křikl chlapec běžící směrem k Sakuře. Sakura se okamžitě otočila a padla si s chlapcem do náručí. Dlouze se políbili. "Nevydržím to bez tebe." povídal.
"Až budu moct, vrátím se zpátky sem, za vámi. Nebude to dlouho trvat. Miluju tě."
"Jsi pro mě všechno, Sakuro, žádnou dívku jsem nemilovat tak jako tebe. Budu na tebe denně myslet a posílat ti dopisy, odepisuj mi, jak se tam máš, cos dělala celý den."
"Nezapomenu, neboj."
"Sakuro! Pojď už! Nechci jet v noci!" křičela Sakuřina matka. Sakura se naposledy objala s chlapcem, políbila ho a nasedla do auta. Obličej tiskla na sklo okýnka, které zvlhlo slanými slzami. Ozval se zvuk motoru a auto se dalo do pohybu. Sakura si utřela slzy a pak se vyčítavým pohledem věnovala matce. "Sakuro, nedívej se na mě tak. V Konoze se budeme mít daleko líp. Jsou tam lepší podmínky, jak pracovní, tak životní."
"Možná pro tebe! Proč mě s sebou musíš tahat?! No proč?! To tě nezajímá, že můj život je tady a do Konohy nepatří?! Já tam nechci! Už teď to tam nenávidím!!"
"Nedělej předčasné závěry, najdeš si tam mnohem víc kamarádů než jsi měla tady a na mnohem lepší úrovni."
"Je mi fuk na jaký úrovní! Už to vidím, jak mě odsud vypískaj!"
"Ale nevypískaj! Kdyžtak dojdu do školy a..."
"A co? Je mi snad 8?!"
"Tak a dost, Sakuro! Uvědom si, s kým mluvíš, zklidni hormon a uprav ten svůj tón. Prostě jsem řekla, že pojedeme, tak pojedeme. Dokud tě živím, tak se budeš podřizovat." Sakura si dala hlavu do dlaní. V hlavě se jí přemítal milion věcí, hlavně vzpomínky na její domov. V autě si celé dva dny jízdy prohlížela fotky, četla si a poslouchala hudbu. Kdyby neměla svůj přehrávač, asi by umřela, hudbou a přáteli vždy žila. Druhý den skoro v noci vjely do bran Konohy. Sakura se rozhlížela, oči se jí mihotaly sem a tam... Prohlížela si domy, lidi, ten ruch v Konoze. Všechno bylo naprosto jiné a neznámé. Nadechla se, otevřela dveře od auta a vystoupila. Zřejmě levou nohou, jakmile se postavila, někdo ji srazil. "Sorry." ozval se blonďatý kluk s basketbalovým míčem v ruce. Pomohl jí vstát. Sakura byla trochu otřesená, ani si nevšimla tváře toho kluka, který hned odběhl s křikem: "Počkej, ty hovado, ten míč budeš mít za chvíli místo hlavy!" Sakura zaťala pěsti. "Mami, vraťme se, dokud je čas, tohle je blázinec!"
"Už jsem řekla, Sakuro. Vytahej ty kufry a běž najít, kde to máme ten dům."
"Jo, už to vidím, jak tu hledám náš barák." řekla Sakura, otočila oči, vzala dva kufry a šla, kam ji nohy zavedly. Až konečně přišla k domu s cedulkou "Haruno". "No to si ze mě děláte legraci!" řekla naštvaně, odhodila kufry a ještě si do nich kopla. Polorozpadlý dům s opadanou omítnou a zrezivělou klikou stál přímo před ní. Za chvíli se přiřítila její matka s klíči. Narozdíl od zámku byly naleštěné jako sklo. "Mami, to je...??"
"Bohužel, ale neboj se, hned, jak vyděláme nějaké peníze, tak se ten dům spraví."
"Jak já budu vypadat? Houmlesačka z tý největší barabizny Konohy? Co když ostatní budou chtít, abych jim ukázala, kde bydlím?"
"Zvedneš hrdě hlavu a zavedeš je k téměř kuriózně zbořenému domovu."
"To nemůžu, můj domov je na druhém konci země."
"Nezačínej zase, Sakuro." Sakura byla už teď skoro na dně. Odemkla dveře a naskytl se jí překvapivý pohled na čisté zdi a podlahu, naleštěné zábradlí a vůbec vcelku pěkný byteček. Na tváři se jí vykouzlil lehoulinký úsměv. Vylezla po schodech nahoru do patra. Našla si svůj pokoj, kam položila svá zavazadla a praštila sebou na měkkou postel. Dole cosi cinkalo, to jak Sakuřina matka vybalovala kuchyňské potřeby. "Sakuro, pojď mi pomoct s vybalováním, ať se aspoň najíme."
"Hai." přitakala Sakura unaveně a sešla znovu schody. Její matka sundávala prostěradla z nábytku, které měly zabraňovat usazování prachu, když byl dům neobydlený. Sakura vytáhla pánvičku a její matka do ní rozklepla dvě vajíčka. Udělaly si je s kouskem čerstvé šunky a sýrem. Sakura ještě vymačkala trochu pomerančové šťávy. Když pojedly, ještě vybalily to nejdůležitější a pak se Sakura ubrala zpátky do pokoje, kde už se pěkně topilo. Touhle dobou, na konci prázdnin, byla už v Konoze navečer vcelku zima. Sakura si otevřela větrací okýnko, aby jí do pokoje proudil čerstvý vzduch a vyvětral se prach. Otevřela jeden svůj kufr a vytáhla si saténové povlečení a růžové tričko, ve kterém spávala nejradši. Pak zavřela oči a po dlouhé únavné cestě do Konohy usnula jako andílek.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama